S příchodem roku 2013 nabyl účinnosti zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZFSČR“), který zásadním způsobem přispěl k reorganizaci české daňové správy.

Proměna soustavy územních finančních orgánů představuje jeden z dalších ambiciózních kroků Ministerstva financí, jenž má vyústit až v plánované zavedení jednoho inkasního místa (s účinností od 1. 1. 2014). Nadto lze dle důvodové zprávy k předpisu očekávat výrazně úspornější fungování celého systému, přičemž výsledná úspora se má pohybovat kolem 150 mil. korun.

ZFSČR v prvé řadě derogoval dřívější zákon č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů, a přiklonil se k variantě podstatného zjednodušení sítě daňových orgánů i značnému odstranění administrativní zátěže. Oproti dosavadnímu počtu 199 finančních úřadů došlo ke zřízení pouhých 14 finančních úřadů taxativně vyjmenovaných v ustanovení § 8 ZFSČR. Tyto rovněž suplují zaniklá finanční ředitelství. Úřady se nacházejí v krajských městech, jsou vybaveny krajskou územní působností, jakož i řadou nových kompetencí. Nad rámec stávající činnosti přebírají i kontrolní činnost ve vztahu k dotacím, finanční kontrolu, potažmo výběr pojistného týkající se důchodového spoření. Pokud jde o původní pracoviště finančních úřadů, stávají se k 1. 1. 2013 územními pracovišti. Jako taková pak slouží k obstarávání agendy nově ustanovených finančních úřadů na krajské bázi.

Za účelem zajištění shodného postupu v odvolacím řízení proti prvostupňovým rozhodnutím vzniká nově Odvolací finanční ředitelství sídlící v Brně. Novinkou je i tzv. Specializovaný finanční úřad týkající se vybraných subjektů, typicky bank, pojišťoven, spořitelních a úvěrních družstev či investičních fondů (blíže ustanovení § 11 ZFSČR). Jediná změna se tak nedotkla Generální finančního ředitelství, které i nadále zůstává účetní jednotkou státu, vrcholem třístupňové soustavy finanční správy s přímou podřízeností Ministerstvu financí.

Ačkoli Ministerstvo v minulosti opakovaně avizovalo, že uvedená reforma daňové správy se daňových subjektů prakticky nedotkne, opak je pravdou. Pojďme se proto nyní zaměřit na praktickou stránku věci.

TRANSFORMACE DAŇOVÉ SPRÁVY V PRAXI

Pozornost je primárně nutné věnovat procesu placení daně, neboť se zánikem původních finančních úřadů, zanikly též bankovní účty jednotlivých subjektů. Lze tedy doporučit nejen prověření nových údajů pro platbu poukázanou na účet finančního úřadu, ale především kontrolu místní příslušnosti finančního úřadu pro správu daně. Daňový subjekt má povinnost postupovat v souladu se zákonnými požadavky, což se mimo jiné dotýká i řádné identifikace prováděné platby. Předpokládá se úhrada v české měně, ale také specifikace, pro jakou daň je uhrazená finanční částka určena.

NAHLÍŽENÍ DO SPISU

Možnost daňového subjektu nahlížet do spisu u správce daně stanovuje toliko daňový řád (konkrétně ustanovení § 66 odst. 1). Neupravuje nicméně již specifikaci příslušného správce daně. Nápravu situace zahrnuje v ustanovení § 13 ZFSČR, přičemž umožňuje nahlížet do spisu u příslušného orgánu finanční správy či jeho územního pracoviště, dle toho, kde se daný spis, případně jeho část, nachází. Ustanovení zahrnuje rovněž informační povinnost příslušného orgánu finanční správy, aby v případě pochybností daňový subjekt o umístění spisu bezodkladně informoval.

Reforma daňové správy sice přináší pro daňové subjekty jisté komplikace spojené s platbami daně do budoucna nebo identifikací příslušného finančního úřadu, veskrze ovšem klade zvýšené nároky hlavně na finanční orgány samotné. Je tedy jejich úkolem, aby dostály cílům stanoveným v důvodové zprávě k zákonu a nadměrným způsobem nezatěžovaly právnické a fyzické osoby při správě daně.

Mgr. Klára Sommerová