Specifika novely zákona o DPH, tentokrát zaměřená na aspekty ručení za daň a institutu nespolehlivého plátce.

V minulém článku jsme nastínili základní obecný přehled těch nejdůležitějších změn zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „ZDPH“), s nimiž se podnikatelé budou v následujících měsících setkávat. Problematika ručení za daň, včetně institutu tzv. nespolehlivých plátců ovšem představuje téma natolik obsáhlé, že nepochybně stojí za to věnovat se mu podrobněji v samostatném textu. Z pohledu praxe kladou uvedené změny na jednotlivé plátce DPH množství nároků, proto platí: vhodná příprava je klíčem k úspěchu.

DISKUTABILNÍ RUČENÍ ZA DAŇ

Novela zákona o dani z přidané hodnoty si klade za cíl zabránit daňovým únikům, potažmo krácení státního rozpočtu. Za tím účelem zákon upravuje požadavek na plátce DPH, aby nejpozději do 28. února 2013 sdělili správci daně čísla všech účtů používaných pro ekonomickou činnost (blíže viz ustanovení § 96 ZDPH). Nadto mohou subjekty povinné k dani zvolit ty účty, které budou následně zveřejněny v rámci registru plátců DPH formou umožňující dálkový přístup. Pakliže plátce zveřejňovaný účet sám neoznačí, jeho určení se ujme příslušný správce daně. Podnikatelé by měli ve svých diářích evidovat rovněž datum 1. 4. 2013, které je na jedné straně rozhodující pro zveřejnění databáze bankovních spojení plátců DPH, na straně druhé upozorňuje na platnost tzv. ručení za daň. Ilustrujme jej na jednoduchém případu. Za situace, kdy příjemce zdanitelného plnění využije k bezhotovostnímu převodu účet, jenž není evidován, respektive zveřejněn v internetové databázi, stává se příjemce (v praxi např. odběratel) automaticky ručitelem za daň neodvedenou dodavatelem. Zkráceně – důvodem ručení za daň z přijatého zdanitelného plnění je od 1. dubna 2013 dle ustanovení § 109 odst. 2, písm. c) ZDPH i úhrada bezhotovostním převodem na nezveřejněný bankovní účet. Zákonodárce nicméně nebere v potaz platby v hotovosti, jimiž plátci DPH mohou ručení za daň obejít. Novela se totiž v otázkách ručení za daň vztahuje pouze na bezhotovostní převody.

Existuje ovšem druhá specifická varianta umožňující subjektům vyhnout se ručení za daň. Jde o zvláštní způsob zajištění daně upravený blíže v § 109a zmíněného zákona. Odchylka od standardní praxe zde spočívá v tom, že odběratel část plnění odpovídající dani neuhradí dodavateli, tedy poskytovateli plnění, nýbrž přímo finančnímu úřadu. Obdobný postup lze očekávat zejména v případě institutu tzv. nespolehlivých plátců.

STATUS NESPOLEHLIVÉHO PLÁTCE

Mnozí z podnikatelských subjektů již bezpochyby zaznamenali nástup nového termínu nespolehlivý plátce. Uvedené onačení předpokládá závažné porušení povinností plynoucích ze správy daně z přidané hodnoty. Informace o tom, kdo se stal nespolehlivým plátcem, budou k dispozici prostřednictvím dálkového přístupu. Zdůrazněme však, že podmínky ustanovení daného institutu nejsou nikterak přísné. Namátkou půjde např. o ohrožení veřejného zájmu na řádném výběru DPH, pokud bude platebním výměrem vyměřena, případně doměřena daň z přidané hodnoty v minimální výši 500 tisíc Kč (do částky se nezahrnuje příslušenství daně). Dále se jedná o situaci, v níž po dobu nejméně tří po sobě jdoucích měsíců správce daně eviduje u určitého subjektu kumulativní nedoplatek ve výši nejméně 10 miliónů Kč (opět bez příslušenství daně).

Porušení zmíněných povinností záleží výhradně na posouzení správce daně, jenž posléze vydává rozhodnutí o nespolehlivém plátci. Subjekt má za takových okolností právo odvolat se proti rozhodnutí, přičemž finální verdikt o nespolehlivém plátci a nutnosti jeho zveřejnění v databázi je fakticky možný až po nabytí právní moci rozhodnutí. Status nespolehlivého plátce lze změnit na žádost podanou nejdříve rok po nabytí právní moci rozhodnutí, jímž byl subjekt prohlášen za nespolehlivého plátce.

Plátci DPH si v následujících letech budou moci bez problémů ověřit, zda osoba, s níž obchodují, vystupuje jako spolehlivý, či nespolehlivý obchodní partner. Jestliže ovšem subjekt přistoupí na realizaci obchodu s nespolehlivým plátcem evidovaným v databázi správce daně, vystavuje se též nezanedbatelnému riziku ručení za nezaplacenou daň z realizovaného plnění. V závěru lze tudíž konstatovat, že vyjma celé řady nových povinností, očekává novelizovaný ZDPH od podnikatelů i značnou míru aktivního přístupu, vlastní kontroly a obezřetnosti týkající se daně z přidané hodnoty.

Mgr. Klára Sommerová